Hurá za exotickými dálkami, všude dobře, tak co doma.
Od malička jsem se rád motal v kuchyni když máma pekla a když jsem se ve třiceti rozhodoval kam letos na dovolenou, Kenya byla pro nás jasná volba.
K narozkám jsem totiž dostal od své milé kurs Kite-Surfingu na bílé Keňské pláži, kde vlnky šplouchají, vítr duje po skalinách a kosatky dávají dobrou noc.
Vybrali jsme tedy hotel u Německých soudruhů, protože Češi chtějí na všem strašně moc vydělat a mají to 2x tak drahý. Trošku nevýhoda, že se letělo s Frankfurtu, ale co, aspoň se i naše auto trochu projede.
Šli jsme tedy s prospektem hotelu do banky, že chci úvěr na dovolenou, abych se zrelaxoval a mohl jim pak líp platit všechny ty hypotéky, spoření, úvěry apod, ale tam nám naznačili, že už nám nepučej ani vyndru....tak jsme jim za trest vybrali kontokorenty do mrtě a bylo to vyřešeno. Nechali jsme si do těla napíchat žlutou zimnici, žloutenku a podobný dobroty, aby naše těla v Africe byla odolná proti všemu, naházeli do kufrů foťáky, plaFky, harpunu na žraloky, slivovici do příručního zavazadla s tím, že to na letišti pak přehodíme do kufru a vyrazili autem směr Frankfurt. Na začátku jsme měli podle GPS ještě 5h
Rezervu a cesta utíkala.
V německu to na dálnicích ovšem začalo krutě houstnout a 5h rezerva byla rázem celá v tahu a my jsem byli pořád ještě 150km před letištěm. Celá dálnice komplet stála, protože se vraceli všichni Němci, Britové (blbci, měli volant na pravý straně), Belgičani, Nizozemci a Frantíci, domů z dovolených a totálně zasekali dálnice. Už jsme se pomalu smiřovali s pocitem, že to „kurwa doprdele asi nestihnem“ a tak jsme s nulovou časovou rezerou jeli odstavným pruhem asi 10km, předjeli jsme tisíce naštvanejch řidičů a sjeli z dálnice s tím, že se pak někde znova napojíme, kde už to možná pojede. Jakmile jsme sjeli, GPS nám ukázala, že to nemáme šanci stihnout. Tak jsme to „prasili“ po okrskách, porušili snad milión předpisů a asi po 20km cesta najednou končila a vedlo to jenom zase zpátky na dálnici. Ajajajaj, s nervama jak špagáty jsme najeli znovu na dálnici a ejhle, tam skoro prázdno. No bodejť by ne, když všichni Němci, Frantíci, Belgičani, Nizozemci a Britové co mají volant na pravý straně, stáli 20km za námi v asi 50km frontě.
Už zbývalo jenom přemluvit GPS, aby ukázala, že to stihnem, ale nějak pořád ukazovala příjezd až po odletu letadla, což nás teda jako dost znervózňovalo. Naštěstí jsem si vzpomněl na vzoreček rychlosti, vzdálenosti a času a s plynem na podlaze jsme jeli celou cestu rychlostí 200km/h až na letiště. Takže jsme předjížděli s rozzuřenou Fábkou všechny ty baForáky, pasáty, audiny a přijeli na záchytný parkoviště s rezervou 10 minut do uzavření přepážek. Naštěstí jel zrovna z parkoviště autobus na letiště (jezdí každých jen asi 10-20 minut) a my dojeli na letiště s rezervou 2minut. Rychle jsme našli mezi těma asi 250 odbavovacíma přepážkama tu naší a paní Němka už si balila fidlátka, ale ještě nás vzala a dala letenky se slovy BĚŽTE CO MŮŽETE a pak nás poslala na druhý konec letiště do té správné brány k odbavení. Tam jsme doběhli s vyplazeným jazykem (Áďa ho ma vyplazený ještě doteď) a dali naše příruční zavazadla do těch rentgenů. Samozřejmě, že si nás vzali bokem, jak jinak. Nějak se jim nezdála ta slivovička ve flašce od CocaColy. Nepomohli ani výmluvy typu :“to je medicína, my jsme na tom životně závislí“ apod. Prostě jme to museli buď vypít, nebo vyhodit. No byla to věčná škoda, tak jsem upil co šlo, šlo dost, ale víc už mi pak nešlo :-) a zbytek letěl se slzou v oku do popelnice. Se vsadím, že to pak vytáhli a ožrali se do mrtva, smějdi.
Cestu letadlem asi přeskočíme, protože je pokaždé stejná. Áďa je totálně vystresovaná z letu, já nalitej z tý slivovice, prý byli nějaký turbulence a bouřky běhěm letu, ale o ničem nevím, takže nemůžu posoudit.
Přílet do Mombasy byl někdy v ranních hodinách, protože se zrovna rozednívalo a hned u vchodu nám černý huby, no to bylo možná přehnaný, tak teda Keňani, vzali naše zavazadla jako že nám pomůžou k autobusu. Tak nám pomohli a hned nás taky zkásli o dolary. Oni tam totiž za prachy udělají cokoli. Teda spíš bych řek oni tam chtějí prachy úplně za všechno.
První dojmy cestou z letiště do hotelu byly asi takový, že větší bídu, humus, špínu a hezčí přírodu jsme nikdy neviděli. Hotel luxusní, bílý pláže, všude palmy, opice co nám kradly jídlo na pokoji, když bylo otevřený okno, Africký sluníčko, prostě pohoda.
Hned po ubytování jsme sbalili plaFky a šli okusit to móře, jestli je slaný a tak. Na pláži nikdo, až na pár čenochů. Jenže jak jsme se objevili na pláži my, hned se s náma dali do řeči ty černý huu... hodně černý... osoby a strašně si chtěli povídat a furt nám něco prodávali a nabízeli.
Jeden nás chtěl vzít na safari, druhej na delfíny, další na žraloky, ten nám chtěl prodat mušle (kterých se válelo všude okolo milióny tun a nikdo je nechtěl), jinej nám zas nabízel kokosový ořechy a pak se nás snažili odtáhnout do jejich „obchodu“ sto metrů od pláže (což byly čtyři kůli a na nich jeden bambusovej list a stoleček z kamení s vyřezávanýma zvířatama na prodej). Už nás to i začínalo štvát, že jsme jen po kotníky ve vodě a 2 hodiny jim naznačujeme, že chceme jít do vody, ale kdo tam nebyl, neví jak je to těžký :-). Tak jsem si řekl, že rázně zakročím a dají nám pak pokoj. Hmm, ale za pár minut už jsme byli u nich v obchodě a smlouvali cenu za dřevěnýho hrocha, kterýho jsme vůbec ani nechtěli. Když jsme usmlouvali hrocha, kterýho jsme nechtěli, na 20dolarů a chtěli jít konečně do vody, odchytla nás další skupinka a táhla nás někam za hotel a jeden z nich vylezl na vysokou palmu a začal házet dolů čerstvý kokosy a druhej je dole mezitím doloval ven a otvíral a další nás drželi v šachu dokud jsme to všechno nevypili. Tak jsme s plným břichem kokosovýho mlíka chtěli jít konečně do toho moře, ale pak z nich vypadlo, že chtějí zaplatit za ty kokosy. A vytáhli že chtějí 20 dolarů za jeden. Zřejmě to na němce, kterých tam bylo plno, platilo. No ale za chvíli i na mě poznali že přestřelili, tak jsem mu vrazil 5 dolarů, že jim to musí stačit, ale on prej, že je to teda jen za jeden, no tak jsem mu musel vysvětlit, že je to together zusamen za všechny dohromady a že jestli se mu to nelíbí, tak nedostane nic. Asi mi nadával svahilsky do kokotů, ale nevadilo mi to. Tak jsme konečně opouštěli i s hrochem a plnýma břichama kokosovýho mlíka za pět dolarů, jejich shop a šinuli si to konečně k moři, ale odchytla nás hned další skupinka obchodníčků a .... máme krásný vyřezávaný zvířecí přívěšky na klíče s nápisem Adrianka a Martínek z ebenovýho dřeva, který jsme taky samozřejmě vůbec nechtěli a oni mají zase na oplátku dalších 5 dolarů. Myslím, že ten den jsme se už do moře nedostali.
Ono se tam celkem brzo a rychle stmívá a ještě do toho příliv a odliv, takže jednou je moře skoro v pokoji, pak zase 200metrů daleko od hotelu.
Další dny už jsme je odháněli tím, že jim Áďa svým ostrým pohledem a kyselým xichtem, který umí jenom ona, řekla jasné NO, THANK YOU! U ní to zabíralo. Zajímavý, že když já jsem řekl NO, THANK YOU, tak jsem odcházel vždycky s hrochama, žirafama, slonama a plným břichem kokosovýho mlíka a bez peněz. Prostě pokaždý, když jsem řekl NO, odcházel jsem s narvaným břichem kokosovýho mlíka. Oni vědí s kým dělat biznis a na koho si dát pozor. Nenávidím kokosy.
Další dny už jsme si konečně a zaslouženě užívali těch bílých pláží, moře, žrádla, pití (mají překvapivě docela dobrý pivo, ale radši jsem se neptal z čeho to vaří) a já se s černochem Nassoro učil v klidu Kajtovat. A tak jsme si pět dní užívali. Fakt paráda. A ani to moc nestálo :-)
Ovšem nic netrvá věčně a tak se stalo to, že Áďa okusila místní stravu i s místníma bakteriema, virama, parazitama a nevím s čím vším a další den ráno nás navštívil pan doktor čert, my jsme mu říkali pan doktor čert, protože tak prostě vypadal. Možná, že to ve skutečnosti nebyl čert, to už ale teď nezjistíme. A už nás vezl do své soukromé nemocnice v uKundě s tím, že si 24h poleží a bude ok. To město se prostě jmenovalo uKunda a nic víc za tím prostě nehledejte. Je pravda, že by to možná mohlo někomu něco připomítat.
A tak jsme změnili luxusní hotel za nemocnici. Áďu napíchli na kapačky a pumpovali jí do těla různý chemikálie, antibiotika a další dobroty. Chudina trpěla, všechno z ní valilo vrchem, spodem, současně vrchem i spodem a když po takto strávených 3 dnech v křečích se její stav pořád horšil, převezla nás rychlá ve tři ráno s majáčkama do větší nemocnice v Mombase.
Tam dostala další kapačky a tucet injekcí do zadku a usnula. Když se probrala, měla pokaždý šílený křeče a zas valila i s kapačkama na záchod. Do hodiny tak pětkrát. Pak zas dostala tucet injekcí do zadku a usnula. Takle to trvalo další dva dny. Všechny výsledky ukazovali, že je zdravá, doktoři tvrdili, že neví co jí je a že musí věřit, že se uzdraví a že teploty kolem 40 jsou v Africe bežný a neškodný. Ale pravda byla taková, že se to pořád zhoršovalo a injekce tlumící bolesti a vysokou teplotu už zabírali pořád na kratší a kratší dobu. No a protože Áďa prostě nechtěla umřít v Keňský nemocnici, začal jsem zařizovat letecký transport k nám domů, do ČR. Ze začátku to byl strašnej problém, pojišťovna se cukala a i když jsem jim přesně vylíčil o co jde, jaký jsou podmínky v nemocnici, pořád byla na vážkách, jestli to zařídí nebo né. A stojí to moc peněz atd. Naštěstí se Áďa zrovna probrala a špitla:“dej mi ho k telefonu“ a hlasem umírajícího mu řekla :“Dobrý den, prosímvás, pošlete mi sem to zasraný letadlo, nebo tady chcípnu“. Přesně takto mu to řekla, nic víc, nic míň. Pán na druhý straně chvíli mlčel, ale pak začal okamžitě jednat, „Ano, hned zařídím konferenční hovor s naším doktorem a začnu vyřizovat to letadlo“. No a najednou to šlo.
To je jak na tý pláži. Já řeknu, že NE a hned mi prodaj celý zoo a musím vypít 10 kokosovejch ořechů a Áďa stačí když se jim jen podívá do očí a oni hned pochopí. No a tak jsme zařizovali speciálka do Čech pro nemocnou Adrianku a po dvou dnech už to bylo téměř připraveno, ale po těch dvou dnech se Ádin stav nečekaně zlepšil tak, že jsme letadýlko odvolali, všichni jsme si oddychli, pán v pojišťovně si taky oddychl a další den na to nás odvezli zase zpátky na hotel. Na hotelu se asi dozvěděli, že se nakazila z jídla a pořád za ní chodil personál a manažeři hotelu a strašně se jí omlouvali.
Safari jsme už ale nestlihli, protože jsme termín pros....pros....prostě nestihli. No ale zbývalo nám ještě několik dní a tak jsme pokračovali jako na začátku. Já si chodil kajtovat, váleli jsme si šunky u bazénu, u moře, žrali chobotnice, zebry a lamy a pili kolu a pivo a černoši už nám dali pokoj, protože stačilo když se na ně Áďa škaredě podívala a zdrhali. Sám jsem si do moře ale netrouf, protože už jsem další hrochy, žirafy a slony ani kokosový mlíko prostě nechtěl.